Vzhľad:
Šedá myš. Přesně tak by se dal její vzhled charakterizovat. I přesto, by jste ji však v davu lidí nepřehlédly. Ne snad pro její výšku, protože té příliš s jejími sotva 160 centimetry a drobnou postavou nepobrala, ale pro její na šedivo obarvené, maximálně po lopatky dlouhé, často ne příliš upravené vlasy. Nosí je výhradně rozpuštěné a vidět je u ní spletené do copu, nebo sepnuté do culíku je vzácností. Když už vaši pozornost získá pro barvu vlasů, určitě vás přivábí její oči. Jsou temně modré oči, jejichž pohled je tak hluboký, ale přesto nečitelný a slabší jedince na chvíli vyvede z míry. Skoro neustále, má kruhy pod očima, které se od jisté doby ani nesnaží příliš zakrýt. Další výraznou, pozornost přitahující věcí jsou její plné rty. Ač svému vzhledu a nějakému make-upu příliš času nevěnuje, rty jsou věc, kterou si ráda čas od času zvýrazní. A když už, volí jedině tmavší barvy, které zvýrazňují její bledou pleť. Méně výrazný je její nos, který je lehce baculatý stejně jako její tváře. Co jí nebylo naděleno do výšky, ji nebylo naděleno ani do ženskosti. Prsa postrádá, stejně jako i většinu dalších ženských předností. Snad jen zadeček má poměrně pěkně rýsovaný. Její záda zdobí tetování vyjevující velikou lebku jelena. Co se jejího oblečení týče, není nijak náročná. Oblékne si cokoliv je po ruce, protože její vzhled pro ni není příliš podstatný. Nejčastěji ale volí jednobarevná trička či tílka a kraťasy, nebo dlouhé kalhoty. Boty nosí vždy ty stejné, potrhané, počmárané a od prachu a krve špinavé, tenisky.
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Povaha:
Šedá myš. Opět se na ní hodí toto označení. Přestože může zaujmout, jakmile si uvědomí, že na ni někdo kouká příliš dlouho, zmizí vám z dohledu a bude se vám vyhýbat tak dlouho, než neusoudí, že jste snad zapomněli na to, že jste ji viděli. Nepřitahovat pozornost je první zásada, kterou se řídí. Není to tak, že by společnost lidí neměla ráda a úmyslně se jí vyhýbala. Naopak, vyhledává společnost ostatních, ale drží si odstup. Nejraději by byla, kdyby byla neviditelná a mohla nepozorovaně přihlížet a poslouchat rozhovorům ostatních. Je pozorovatelem, který nechce být spatřen, člověkem, který nechce být poznán. Protože pod maskou zdánlivě neškodného, tichého tvora se ukrývá bestie. Bestie, která většinu času spí, nebo je potlačena onou maskou, která se snaží přítomnost bestie popřít. Popřít, aby ji mohla později uvolnit v ten nejméně očekávaný okamžik a tvrdě zasáhnout. Nehraje si na nevinnost, nesnaží se lákat krásou do spárů té bestie. Snaží se zachránit okolí, před tím nelidským tvorem, ale pokud se někdo příliš přiblíží a začne odkrývat onu masku, není pro něj záchrany. Je šílená. A ráda tahá ty méně šílené do hlubin temnot za sebou. Ne ve snaze jim ublížit, ani ve snaze z nich udělat blázny. Ve snaze probudit v někom pochopení pro její činy, pro její chování a pro její existenci. Když nemusí, sama od sebe na nikoho nepromluví. Nenucený rozhovor, který ovšem musí uvést někdo jiný, jí nevadí. Avšak takový rozhovor se většinou brzy zvrtne směrem, ze kterého se dokáže dostat jen málo kdo. Ve chvíli, kdy Vám začne, místo, pro ni typického naslouchání, pokládat otázky, na které hledat odpověď, by bylo složité i pro velmi vzdělaného člověka a její dvouslovné věty se změní na dlouhá souvětí a několika minutové monology, nejspíš usoudíte, že by bylo lepší se od ní opět vzdálit. Sbírá lebky mrtvých zvířat, ale i lidí. A všechny kousky, které za svůj život posbírala, získávala vlastníma rukama. Ať už musela zabít sama, nebo lebku vypreparovat například ze zvířete, které leželo už pár dní vedle silnice. Pro ni to ale nejsou jen lebky, předměty, jsou to její opravdoví přátelé, povídá si s nimi, a pokud zrovna nevyhledává společnost lidí, tráví čas právě s nimi. Když musí, nebrání se násilí, nebrání se někoho zabít, nebrání se pojídání syrového masa, včetně toho lidského, nebrání se prakticky ničemu, co se normálním lidem zdá zapovězeno. Vytratila se z ní lidskost. Řídí se jen základními pudy, které mají lidé společné se zvířaty. Její schopnosti v boji nejsou nijak úchvatné. Je mrštná a docela rychlá. Co postrádá, je síla, ale tu si vynahrazuje momentem překvapení. Umí poměrně dobře zacházet s noži, ví kam zasáhnout, aby napáchala co největší škody a má v praxi s naporcováním těla.
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Šedá myš. Opět se na ní hodí toto označení. Přestože může zaujmout, jakmile si uvědomí, že na ni někdo kouká příliš dlouho, zmizí vám z dohledu a bude se vám vyhýbat tak dlouho, než neusoudí, že jste snad zapomněli na to, že jste ji viděli. Nepřitahovat pozornost je první zásada, kterou se řídí. Není to tak, že by společnost lidí neměla ráda a úmyslně se jí vyhýbala. Naopak, vyhledává společnost ostatních, ale drží si odstup. Nejraději by byla, kdyby byla neviditelná a mohla nepozorovaně přihlížet a poslouchat rozhovorům ostatních. Je pozorovatelem, který nechce být spatřen, člověkem, který nechce být poznán. Protože pod maskou zdánlivě neškodného, tichého tvora se ukrývá bestie. Bestie, která většinu času spí, nebo je potlačena onou maskou, která se snaží přítomnost bestie popřít. Popřít, aby ji mohla později uvolnit v ten nejméně očekávaný okamžik a tvrdě zasáhnout. Nehraje si na nevinnost, nesnaží se lákat krásou do spárů té bestie. Snaží se zachránit okolí, před tím nelidským tvorem, ale pokud se někdo příliš přiblíží a začne odkrývat onu masku, není pro něj záchrany. Je šílená. A ráda tahá ty méně šílené do hlubin temnot za sebou. Ne ve snaze jim ublížit, ani ve snaze z nich udělat blázny. Ve snaze probudit v někom pochopení pro její činy, pro její chování a pro její existenci. Když nemusí, sama od sebe na nikoho nepromluví. Nenucený rozhovor, který ovšem musí uvést někdo jiný, jí nevadí. Avšak takový rozhovor se většinou brzy zvrtne směrem, ze kterého se dokáže dostat jen málo kdo. Ve chvíli, kdy Vám začne, místo, pro ni typického naslouchání, pokládat otázky, na které hledat odpověď, by bylo složité i pro velmi vzdělaného člověka a její dvouslovné věty se změní na dlouhá souvětí a několika minutové monology, nejspíš usoudíte, že by bylo lepší se od ní opět vzdálit. Sbírá lebky mrtvých zvířat, ale i lidí. A všechny kousky, které za svůj život posbírala, získávala vlastníma rukama. Ať už musela zabít sama, nebo lebku vypreparovat například ze zvířete, které leželo už pár dní vedle silnice. Pro ni to ale nejsou jen lebky, předměty, jsou to její opravdoví přátelé, povídá si s nimi, a pokud zrovna nevyhledává společnost lidí, tráví čas právě s nimi. Když musí, nebrání se násilí, nebrání se někoho zabít, nebrání se pojídání syrového masa, včetně toho lidského, nebrání se prakticky ničemu, co se normálním lidem zdá zapovězeno. Vytratila se z ní lidskost. Řídí se jen základními pudy, které mají lidé společné se zvířaty. Její schopnosti v boji nejsou nijak úchvatné. Je mrštná a docela rychlá. Co postrádá, je síla, ale tu si vynahrazuje momentem překvapení. Umí poměrně dobře zacházet s noži, ví kam zasáhnout, aby napáchala co největší škody a má v praxi s naporcováním těla.
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
História:
Narodila se do normální rodiny. Její rodiče byli občané s průměrným platem, bydleli v normální čtvrti a všechno se zdálo být v pořádku. Bylo. Krom nepodstatného faktu, že Xawy měla silný problém, už ve školce, se začlenit mezi děti. Nechtěla se s nimi bavit, a když se ji někdo příliš vehementně snažil zapojit do kolektivních aktivit, projevovala se násilně. Takže minimálně dvakrát volali její rodiče do školky, protože ubližovala některému z ostatních dětí. Nejdřív šlo jen o pár kopanců do některé z dívek, ke kterým ji vychovatelky cpali, podruhé už o jinou dívku rozbila skleničku a způsobila ji vážnější poranění hlavy. Ze školky byla vyloučena a tak posledních pár měsíců před nástupem na základní školu strávila v jiné školce, kde ji i přes její minulost nechali a na doporučení psychologa ji nechávali o samotě, dál od ostatních dětí. Na základní škole to bylo trochu lepší. Byla chytrá, věnovala se studiu a spolužáky ignorovala. Nechtěla se s nimi bavit, nechtěla se bavit s nikým. Ale nedocházelo už k žádným násilným činnostem. Dokonce se chvíli zdálo, že její problém s komunikací s ostatními zmizel. Situace v jejím společenském životě, se sice na chvíli lepšil, ale doma to bylo úplně naopak. Večer co večer musela poslouchat hádky rodičů, které se postupně stupňovali. Její otec začal pít a celé to vygradovalo jejich rozvodem. Xawy to dost poznamenalo. Zůstala jen s matkou a otce od chvíle co odešel z domu, nikdy neviděla. A s matkou moc dobrý vztah neměla. Nehádali se, Xawy nebyla ten typ člověka, co by se s někým hádal. Prostě se s matkou nebavila. Nemluvila s ní a vyhýbala se jí jako všem ostatním. Její problém, se vrátil. To byla už na druhém stupni. A v té době začal její sběratelský koníček. Nejdřív to vypadalo nevině, když si z procházky z lesa, domů donesla lebku mladého srnce a umístila ji na svůj noční stolek. Z nějakého důvodu, ji ale nestačila. Fascinovala ji a přála si vidět, jak vypadají lebky i jiných živočichů, jestli jsou taky tak krásné a fascinující. Od té doby čas od času zmizela z domu, nebo vynechala školu a šla hledat. Nejdřív to byla mrtvá zvířata u krajnice, ze kterých lebky preparovala, později to byli opuštěná zvířata na ulici, která chytala a pak nožem porcovala, aby získala svou novou trofej, svého nového přítele, novou lebku. Už to nebyla jenom lebka na nočním stolku. Už to bylo desítky lebek po policích, na skříni a stole. A že si nikdo nevšiml? Jak by mohl? Všechny držela zamčené ve svém pokoji, do kterého nepouštěla nikoho. Bylo ji jasné, že by o svou tichou společnost přišla a to nemohla dopustit. Nastoupila na střední, ale studiu, nebo pobytu ve škole se moc nevěnovala. V prvním ročníku tam chodila, ale hlavně kvůli naléhání její zoufalé matky, která měla strach o svou jedinou dceru. Nelíbilo se jí, jak se její dcera vzdaluje a měla strach, že o ni přijde úplně a tak i přes to, že viděla, že problémy má, ji za odborníkem nikdy nevzala, protože měla obavy, že jí její dceru vezmou, že ji budou chtít léčit. Snažila se tedy situaci kontrolovat sama. Nevěděla ale, že Xawyin problém je mnohem hlubší, než si matka myslela. Shodou okolností v té době to bylo poprvé, co Xawy chtěla do své sbírky i lidskou lebku. Zatím se neodhodlala k vraždě, chtěla dodělat školu a bylo ji jasné, že kdyby se na to přišlo, neměla by možnost. A tak se rozhodla pro vykrádání hrobek. A tak se, během večera jako obvykle vykradla z domu na nejbližší hřbitov. Ten večer získala svoji první lidskou lebku, lebku malého chlapce, který podle slov na náhrobním kameni zemřel při autonehodě. Ani se nesnažila za svou akcí vrátit věci do původního stavu, bylo jí to jedno, měla svou trofej. Její sbírka se natolik rozrostla, že v jejím pokoji nebylo už prakticky nic jiného, a když, bylo to vyskládané na zemi. A i když jich měla tolik, každá měla své jméno a každá pro ni něco znamenala a každé říkala něco jiného. Krátce po jejich 18 narozeninách přišlo její největší rozhodnutí. Jedna lidská lebka ji nestačila. Chtěla novou, nového kamaráda pro lebku chlapce, jehož hrob vykradla. Její psychický problém byl v té době už v pokročilém stádiu. Pro ni, její zdánlivé monology k lebkám, nebyli vůbec monology. Slyšela hlasy. Odpovídali ji a každá lebka měla svůj vlastní charakter. Věděla přesně, kdo by se k „jejímu chlapci“ nejlépe hodil. Ke smůle Xawy, ale především oné oběti, lebka stále sloužila svému majiteli, živé dívce ze sousedství. Ale tohle ji mělo zastavit? Měla snad „svému chlapci“ odepřít přátelství? A tak Xawy onu dívku pár dní na to, co se rozhodla, že ona dívka je ta pravá, sledovala při cestě z dětského hřiště nedaleko. Ta dívka byla její první obětí. Odtáhla ji do nedalekého lesíka. Chovala se bezcitně, jako by to dělala mnohokrát. Teoreticky ano, ale v očích normálního člověka bylo zabití zvířete a člověka dost podstatný rozdíl. Pro Xawy ne. Podřízla dívce hrdlo, oddělila hlavu od zbytku těla. Počínala si, jako by dívka byla malá srnka a ne dítě. Všechny zbytky nechala na místě, domů si odnášela pouze lebku a její krev, prosáklou v jejím oblečení. A taky zkušenost toho, jak chutná lidské maso, které mimoděk během separace ochutnala. To byla asi její největší chyba. Netrvalo dlouho, než se tělo dívky našlo a policie získala potřebné důkazy k tomu, aby mohli Xawy podezírat. Byla ve svém pokoji, jako obvykle a rozmlouvala se svým novým přírůstkem, když si pro ni přišli. Nejvíc byla překvapena její matka, která do té doby o své dceři netušila nic. Myslela si, že její dcera je akorát samotářská. Znechucení policie, i matky, když zjistili, jak vypadá její pokoj, bylo celkem na místě. Zatkli ji a odvezli na výslech. Nepopírala svůj čin. Přiznala se. Ale neprojevila ani kapku lítosti nad tím, co udělala. Když ji předali psychiatrům, bránila se a napadala odborníky s tím, že její přátele ji potřebují. Nikdo neměl dost trpělivosti a ani žaludek na to, ji pomáhat, protože komu by se chtělo poslouchat vyprávění o tom, jak se stahuje z kůže a separuje lebka od zbytku, a o tom, jak chutná lidské maso. Převezli ji sem, do Gotridovi léčebny. Do pekla, kde je už jenom číslem, jehož příběh nikoho nezajímá. Dole.
Narodila se do normální rodiny. Její rodiče byli občané s průměrným platem, bydleli v normální čtvrti a všechno se zdálo být v pořádku. Bylo. Krom nepodstatného faktu, že Xawy měla silný problém, už ve školce, se začlenit mezi děti. Nechtěla se s nimi bavit, a když se ji někdo příliš vehementně snažil zapojit do kolektivních aktivit, projevovala se násilně. Takže minimálně dvakrát volali její rodiče do školky, protože ubližovala některému z ostatních dětí. Nejdřív šlo jen o pár kopanců do některé z dívek, ke kterým ji vychovatelky cpali, podruhé už o jinou dívku rozbila skleničku a způsobila ji vážnější poranění hlavy. Ze školky byla vyloučena a tak posledních pár měsíců před nástupem na základní školu strávila v jiné školce, kde ji i přes její minulost nechali a na doporučení psychologa ji nechávali o samotě, dál od ostatních dětí. Na základní škole to bylo trochu lepší. Byla chytrá, věnovala se studiu a spolužáky ignorovala. Nechtěla se s nimi bavit, nechtěla se bavit s nikým. Ale nedocházelo už k žádným násilným činnostem. Dokonce se chvíli zdálo, že její problém s komunikací s ostatními zmizel. Situace v jejím společenském životě, se sice na chvíli lepšil, ale doma to bylo úplně naopak. Večer co večer musela poslouchat hádky rodičů, které se postupně stupňovali. Její otec začal pít a celé to vygradovalo jejich rozvodem. Xawy to dost poznamenalo. Zůstala jen s matkou a otce od chvíle co odešel z domu, nikdy neviděla. A s matkou moc dobrý vztah neměla. Nehádali se, Xawy nebyla ten typ člověka, co by se s někým hádal. Prostě se s matkou nebavila. Nemluvila s ní a vyhýbala se jí jako všem ostatním. Její problém, se vrátil. To byla už na druhém stupni. A v té době začal její sběratelský koníček. Nejdřív to vypadalo nevině, když si z procházky z lesa, domů donesla lebku mladého srnce a umístila ji na svůj noční stolek. Z nějakého důvodu, ji ale nestačila. Fascinovala ji a přála si vidět, jak vypadají lebky i jiných živočichů, jestli jsou taky tak krásné a fascinující. Od té doby čas od času zmizela z domu, nebo vynechala školu a šla hledat. Nejdřív to byla mrtvá zvířata u krajnice, ze kterých lebky preparovala, později to byli opuštěná zvířata na ulici, která chytala a pak nožem porcovala, aby získala svou novou trofej, svého nového přítele, novou lebku. Už to nebyla jenom lebka na nočním stolku. Už to bylo desítky lebek po policích, na skříni a stole. A že si nikdo nevšiml? Jak by mohl? Všechny držela zamčené ve svém pokoji, do kterého nepouštěla nikoho. Bylo ji jasné, že by o svou tichou společnost přišla a to nemohla dopustit. Nastoupila na střední, ale studiu, nebo pobytu ve škole se moc nevěnovala. V prvním ročníku tam chodila, ale hlavně kvůli naléhání její zoufalé matky, která měla strach o svou jedinou dceru. Nelíbilo se jí, jak se její dcera vzdaluje a měla strach, že o ni přijde úplně a tak i přes to, že viděla, že problémy má, ji za odborníkem nikdy nevzala, protože měla obavy, že jí její dceru vezmou, že ji budou chtít léčit. Snažila se tedy situaci kontrolovat sama. Nevěděla ale, že Xawyin problém je mnohem hlubší, než si matka myslela. Shodou okolností v té době to bylo poprvé, co Xawy chtěla do své sbírky i lidskou lebku. Zatím se neodhodlala k vraždě, chtěla dodělat školu a bylo ji jasné, že kdyby se na to přišlo, neměla by možnost. A tak se rozhodla pro vykrádání hrobek. A tak se, během večera jako obvykle vykradla z domu na nejbližší hřbitov. Ten večer získala svoji první lidskou lebku, lebku malého chlapce, který podle slov na náhrobním kameni zemřel při autonehodě. Ani se nesnažila za svou akcí vrátit věci do původního stavu, bylo jí to jedno, měla svou trofej. Její sbírka se natolik rozrostla, že v jejím pokoji nebylo už prakticky nic jiného, a když, bylo to vyskládané na zemi. A i když jich měla tolik, každá měla své jméno a každá pro ni něco znamenala a každé říkala něco jiného. Krátce po jejich 18 narozeninách přišlo její největší rozhodnutí. Jedna lidská lebka ji nestačila. Chtěla novou, nového kamaráda pro lebku chlapce, jehož hrob vykradla. Její psychický problém byl v té době už v pokročilém stádiu. Pro ni, její zdánlivé monology k lebkám, nebyli vůbec monology. Slyšela hlasy. Odpovídali ji a každá lebka měla svůj vlastní charakter. Věděla přesně, kdo by se k „jejímu chlapci“ nejlépe hodil. Ke smůle Xawy, ale především oné oběti, lebka stále sloužila svému majiteli, živé dívce ze sousedství. Ale tohle ji mělo zastavit? Měla snad „svému chlapci“ odepřít přátelství? A tak Xawy onu dívku pár dní na to, co se rozhodla, že ona dívka je ta pravá, sledovala při cestě z dětského hřiště nedaleko. Ta dívka byla její první obětí. Odtáhla ji do nedalekého lesíka. Chovala se bezcitně, jako by to dělala mnohokrát. Teoreticky ano, ale v očích normálního člověka bylo zabití zvířete a člověka dost podstatný rozdíl. Pro Xawy ne. Podřízla dívce hrdlo, oddělila hlavu od zbytku těla. Počínala si, jako by dívka byla malá srnka a ne dítě. Všechny zbytky nechala na místě, domů si odnášela pouze lebku a její krev, prosáklou v jejím oblečení. A taky zkušenost toho, jak chutná lidské maso, které mimoděk během separace ochutnala. To byla asi její největší chyba. Netrvalo dlouho, než se tělo dívky našlo a policie získala potřebné důkazy k tomu, aby mohli Xawy podezírat. Byla ve svém pokoji, jako obvykle a rozmlouvala se svým novým přírůstkem, když si pro ni přišli. Nejvíc byla překvapena její matka, která do té doby o své dceři netušila nic. Myslela si, že její dcera je akorát samotářská. Znechucení policie, i matky, když zjistili, jak vypadá její pokoj, bylo celkem na místě. Zatkli ji a odvezli na výslech. Nepopírala svůj čin. Přiznala se. Ale neprojevila ani kapku lítosti nad tím, co udělala. Když ji předali psychiatrům, bránila se a napadala odborníky s tím, že její přátele ji potřebují. Nikdo neměl dost trpělivosti a ani žaludek na to, ji pomáhat, protože komu by se chtělo poslouchat vyprávění o tom, jak se stahuje z kůže a separuje lebka od zbytku, a o tom, jak chutná lidské maso. Převezli ji sem, do Gotridovi léčebny. Do pekla, kde je už jenom číslem, jehož příběh nikoho nezajímá. Dole.