Vzhľad:
Černé kočky. Je jich na světě spousta, všechny jsou stejné, ničím originální, nic, co by je činilo odlišnými. Ale i přesto, některé dokážou zaujmout. Stejně, jako Trina. Trina není ničím nápadná, ničím výjimečná. Asijské děvče jako každé jiné. A přesto… Má roztomilost holčičky. Eleganci ženy. A postoj bojovníka. Má hezkou, souměrnou tvář. Takovou, jaké se tisknou na obálky časopisů. Oříškově zbarvené mandlovité oči, malý nos, plné rty, kulatou bradu a bezchybnou pleť. Vlasy tmavě hnědé, ne příliš krátké, ale zase ne tak dlouhé, aby jí překážely i v případě, že si je sváže. Má je ráda, ale kdyby se jich musela zbavit, neplakala by. Nelíčí se, nikdy se nelíčila a nikdy se líčit nebude. Nepotřebuje být přitažlivá. Potřebuje přežít. Jako většina Asiatek, i ona je malá. Opravdu malá, hubená a relativně plochá. Samozřejmě, že nějaké křivky mít bude, ale nejsou výrazné. Ani se je nesnaží nijak podtrhovat. Mnohem výraznější, než ženské křivky, jsou svaly. Přestože by se jimi kulturistka asi nechlubila, především lýtka a stehna má vypracovaná, od nekončícího běhu všemožným terénem. A ani zbytek těla na tom není tak špatně. A jelikož se nejedná o žádný extrém, na takové tělo se nekouká vůbec špatně. Její vypracovaný vzhled podtrhují desítky drobných jizviček, tu šlehnutí ostrou větví, tu uklouznutí na kameni. Je jich spousta, ale nejsou nijak zvláštní. Neváží se k nim žádné hrdinské příběhy. A co se oblečení týče, vůbec není náročná. Dává přednost upnutějšímu oblečení, takovému, za které se nemůže nikde zachytit, a spoléhá se na přesně padnoucí tenisky. Když má ale možnost výběru, pak sáhne po tílku, nebo pouze sportovní podprsence. Výhodné jí přijdou i rukavice, protože má menší šanci, že se pořeže o nůž, nicméně, nejsou nutností. A co se barev týče, také není náročná. I když dává přednost těm tmavším, nebo takovým, které jí pomohou splynout s okolím. Výjimka potvrzuje pravidlo.
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Povaha:
Trina není hrdina. Nepotřebuje se vrhat bezhlavě do bezpečí, aby jí to uspokojilo. Nepotřebuje vyvolávat souboje. Nepotřebuje zabíjet, mučit, trápit. Potřebuje přežít. Sama je rozumná. Nedělá věci před tím, než je promyslí. A její úsudky nebývají špatné. Tedy, ne často. Při komunikaci s jinými je klidná. Jen těžko ji něčím rozčílíte, nenechá se vyhecovat. Vlastně se zdá jako úplně normální, rozumné děvče, které má jen trochu problém vytvořit si přátele. Taková skutečně je. Dokud k ní nepromluví Temnota. Nepamatuje si přesně, kdy poprvé slyšela ten ledový hlas. Ale věděla, že tehdy byla vyděšená. Od té doby už nikdy nebyla jako dřív. Kamkoliv šla, kdekoliv byla, cítila tam Její přítomnost. Byla všude, všude, kam se podívala, v každém šustnutí, které slyšela. Byla stále blíž a blíž, sápala se po ní, chtěla jí dostat, vysát z ní všechen život, všechnu svobodnou vůli, a přetáhnout ji na svou stranu. A nikdy nepřestane, nikdy se nepřestane snažit získat její duši. A tak Trina začala bojovat, začala se bránit. Temnota měnila svůj způsob bytí. Ale Trinu nemohla překvapit. Byla vždy o krok napřed. Vždy věděla, co si Temnota přichystá. Vždycky byla, je a bude připravena ji porazit. Ale uvědomuje si, že je jediná, kdo přítomnost Temnoty cítí. Uvědomuje si, že ji ostatní necítí, a že před nimi může vypadat jako hlupák. Je si toho vědoma, stále si dokáže udržet vlastní mysl. A to je dobré znamení. Protože až toho nebude schopná, bude to znamenat, že selhala. Že ji Temnota už získala. Její styl boje není umění. Neobsahuje žádné otočky, piruety, nic na okrasu, pokud to nezvyšuje její sílu. Nepotřebuje, aby její boj vypadal hezky, ale aby byl k užitku. Není fanouškem střelných zbraní. Jsou nespolehlivé, mohou se zaseknout nebo poškodit. Mnohem raději má nože. Dejte jí do ruky nůž a než se nadějete, máte ho v zádech. Pokud uzná, že by to tak mělo být. Je jedno, jak dlouhý, jestli je to meč, vojenská kudla nebo kapesní nožík na houby. Je jedno, jak je těžký, v jakém stylu vyráběný, jedno, jestli je útočný nebo vrhací. Během pár vteřin se s ním dokonale sehraje, nůž se stane prodloužením její ruky. A pak už je jen na Temnotě, jak si s takovou hrozbou poradí.
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Trina není hrdina. Nepotřebuje se vrhat bezhlavě do bezpečí, aby jí to uspokojilo. Nepotřebuje vyvolávat souboje. Nepotřebuje zabíjet, mučit, trápit. Potřebuje přežít. Sama je rozumná. Nedělá věci před tím, než je promyslí. A její úsudky nebývají špatné. Tedy, ne často. Při komunikaci s jinými je klidná. Jen těžko ji něčím rozčílíte, nenechá se vyhecovat. Vlastně se zdá jako úplně normální, rozumné děvče, které má jen trochu problém vytvořit si přátele. Taková skutečně je. Dokud k ní nepromluví Temnota. Nepamatuje si přesně, kdy poprvé slyšela ten ledový hlas. Ale věděla, že tehdy byla vyděšená. Od té doby už nikdy nebyla jako dřív. Kamkoliv šla, kdekoliv byla, cítila tam Její přítomnost. Byla všude, všude, kam se podívala, v každém šustnutí, které slyšela. Byla stále blíž a blíž, sápala se po ní, chtěla jí dostat, vysát z ní všechen život, všechnu svobodnou vůli, a přetáhnout ji na svou stranu. A nikdy nepřestane, nikdy se nepřestane snažit získat její duši. A tak Trina začala bojovat, začala se bránit. Temnota měnila svůj způsob bytí. Ale Trinu nemohla překvapit. Byla vždy o krok napřed. Vždy věděla, co si Temnota přichystá. Vždycky byla, je a bude připravena ji porazit. Ale uvědomuje si, že je jediná, kdo přítomnost Temnoty cítí. Uvědomuje si, že ji ostatní necítí, a že před nimi může vypadat jako hlupák. Je si toho vědoma, stále si dokáže udržet vlastní mysl. A to je dobré znamení. Protože až toho nebude schopná, bude to znamenat, že selhala. Že ji Temnota už získala. Její styl boje není umění. Neobsahuje žádné otočky, piruety, nic na okrasu, pokud to nezvyšuje její sílu. Nepotřebuje, aby její boj vypadal hezky, ale aby byl k užitku. Není fanouškem střelných zbraní. Jsou nespolehlivé, mohou se zaseknout nebo poškodit. Mnohem raději má nože. Dejte jí do ruky nůž a než se nadějete, máte ho v zádech. Pokud uzná, že by to tak mělo být. Je jedno, jak dlouhý, jestli je to meč, vojenská kudla nebo kapesní nožík na houby. Je jedno, jak je těžký, v jakém stylu vyráběný, jedno, jestli je útočný nebo vrhací. Během pár vteřin se s ním dokonale sehraje, nůž se stane prodloužením její ruky. A pak už je jen na Temnotě, jak si s takovou hrozbou poradí.
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
História:
Trina… Trina… A dál? Kdo ví. Sama si to nepamatuje. Nemá tušení, jak zní její příjmení. Musela jej zapomenout. Temnota by to mohla použít proti ní. Narodila se do vlastně obyčejné rodiny. Matka i otec, oba dva byli vojáci ve výslužbě. A protože bývali úspěšní, za svou kariéru si vydělali pěkný balík. Takže se vůbec neměli špatně. Prožívala si šťastné dětství. Měla milující rodinu, přátele a talent. Chodila do sboru a hrála všemožné sporty, dobře se učila a lidé jí měli rádi. Mohlo jí být něco mezi deseti a dvanácti, možná třinácti roky. Nepamatuje si to přesně. Ale tehdy se změnila. Ze dne na den. Jednou v noci k ní promluvil hlas. Tichý, ledový, vražedný. Trinu to vyděsilo, k smrti. Byla to Temnota sama. Ale nechtěla ji zabít. Vůbec ne. Chtěla pohltit její duši a převést nevinnou Trinu na svou stranu. Od té doby, kamkoliv šla, cítila přítomnost Temnoty. Nejprve se držela pouze v její ložnici. Ale pak ji začala pronásledovat, postupně po celém domě. Ven, na zahradu. Do ulic. Do školy. Byla všude. Sledovala každičký její krok. A pak zaútočila. Posedla její spolužačku. Věděla to. Cítila to. A tak, než stačila Temnota cokoliv udělat, vzala situaci do vlastních rukou a nebohou loutku ubodala. Ukončila tak její trápení a zase jednou porazila Temnotu. Od té doby se to stávalo stále častěji. Viděla, jak černé plameny olizují rohy zdí. Cítila, jak se jí Temnota při každém kroku snaží vsáknout do srdce. Někdy po nocích hodiny utíkala lesem, aby jí uprchla. Spousta lidí ji pronásledovala. Lidé posedlí Temnotou. Policisté, lidé z malého města, kde žila. Všichni bývali dobří, ale když je posedla Temnota, nebylo cesty zpět. Museli zemřít. A tak zabíjela, jednoho po druhém. Neustálý koloběh útěku a vraždění. Nikdo jí to neučil, musela se učit sama. Sama se učila, jak přežít. Musela zabít i vlastní rodiče. I na ně nakonec došlo. A pak se jí chopili ti lidé odsud. Ani Temnota si na ně netroufla. A ona se, poprvé v životě, cítila v bezpečí. A když ji přivedly Dolů... Bylo to místo tak temné, že ani Temnota se sem neodváží. Nějaký čas. A až se znovu objeví… Pak bude připravená. A zničí ji. Jednou provždy. Ať to stojí cokoliv. Do té doby je jen číslo. Pouhý hráč, jako každý jiný. Do té doby může sbírat síly na poslední boj.
Trina… Trina… A dál? Kdo ví. Sama si to nepamatuje. Nemá tušení, jak zní její příjmení. Musela jej zapomenout. Temnota by to mohla použít proti ní. Narodila se do vlastně obyčejné rodiny. Matka i otec, oba dva byli vojáci ve výslužbě. A protože bývali úspěšní, za svou kariéru si vydělali pěkný balík. Takže se vůbec neměli špatně. Prožívala si šťastné dětství. Měla milující rodinu, přátele a talent. Chodila do sboru a hrála všemožné sporty, dobře se učila a lidé jí měli rádi. Mohlo jí být něco mezi deseti a dvanácti, možná třinácti roky. Nepamatuje si to přesně. Ale tehdy se změnila. Ze dne na den. Jednou v noci k ní promluvil hlas. Tichý, ledový, vražedný. Trinu to vyděsilo, k smrti. Byla to Temnota sama. Ale nechtěla ji zabít. Vůbec ne. Chtěla pohltit její duši a převést nevinnou Trinu na svou stranu. Od té doby, kamkoliv šla, cítila přítomnost Temnoty. Nejprve se držela pouze v její ložnici. Ale pak ji začala pronásledovat, postupně po celém domě. Ven, na zahradu. Do ulic. Do školy. Byla všude. Sledovala každičký její krok. A pak zaútočila. Posedla její spolužačku. Věděla to. Cítila to. A tak, než stačila Temnota cokoliv udělat, vzala situaci do vlastních rukou a nebohou loutku ubodala. Ukončila tak její trápení a zase jednou porazila Temnotu. Od té doby se to stávalo stále častěji. Viděla, jak černé plameny olizují rohy zdí. Cítila, jak se jí Temnota při každém kroku snaží vsáknout do srdce. Někdy po nocích hodiny utíkala lesem, aby jí uprchla. Spousta lidí ji pronásledovala. Lidé posedlí Temnotou. Policisté, lidé z malého města, kde žila. Všichni bývali dobří, ale když je posedla Temnota, nebylo cesty zpět. Museli zemřít. A tak zabíjela, jednoho po druhém. Neustálý koloběh útěku a vraždění. Nikdo jí to neučil, musela se učit sama. Sama se učila, jak přežít. Musela zabít i vlastní rodiče. I na ně nakonec došlo. A pak se jí chopili ti lidé odsud. Ani Temnota si na ně netroufla. A ona se, poprvé v životě, cítila v bezpečí. A když ji přivedly Dolů... Bylo to místo tak temné, že ani Temnota se sem neodváží. Nějaký čas. A až se znovu objeví… Pak bude připravená. A zničí ji. Jednou provždy. Ať to stojí cokoliv. Do té doby je jen číslo. Pouhý hráč, jako každý jiný. Do té doby může sbírat síly na poslední boj.