Vzhľad:
Dan je vysoký, vyšší, než je pomyslný průměr, ale zase ne moc vysoký. Má celkem dobře vypracované tělo, z posilování i práce, a výbornou kondičku. Jeho vlasy budí dojem jakési neupravenosti. Schválně si je nechává trochu delší, nezkrocené, rozcuchané, ať si vlastně dělají, co chtějí. Ono to vždy nějak dopadne. V oříškově hnědých očích se, tak jako u všech lidí, většinou zračí jeho emoce. Někdy pobaveně jiskří, jindy je v nich klid, a jindy jsou jako dvě ostré jehly, zabodávající se vám do těch nejcitlivějších částí těla. Jeho úsměv, povětšinou s jedním koutkem o něco výš, jednou působí jako ten nejlaskavější úsměv na tváři nejlaskavějšího muže, podruhé zas jako ironický úšklebek. Na krku nosí bílý, krokodýlí zub, přivázaný na nakrátko uvázané černé kůžičce. Kdysi jej dostal od dcery. Od té doby jej nesundal. Ruce mu zdobí několik malých, nenápadných jizviček, snad tolik jako u každého, co se kdy vydal do armády. Na zádech, pod trikem, mezi lopatkami, schovává jizvu o něco větší. Kus střepiny z granátu. A přestože je velká jen asi jako pingpongový míček, když si sundá triko, je naprosto nepřehlédnutelná. Co se oblečení týče, vezme si cokoliv. Mikiny, bundy, džíny nebo tepláky, vždyť je to jedno. Důležité je, aby se v tom cítil dobře, a aby mu oblečení příliš nebránilo v pohybu. Co se bot týče, nevadí mu tenisky, ale na své kanady nedá dopustit.
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Povaha:
Ze všeho nejdřív bychom měli podotknout, že Daniel NENÍ šílený. Je naprosto normální, psychicky i fyzicky zdravý. Nebo, alespoň byl, když ho odváděli. Daniel je, nebo alespoň býval, klidný, hodný a ochotný pomáhat. Neřeší věci příliš zbrkle a vždy se snaží najít řešení co nejlepší pro všechny, koho se to týká. Je trpělivý, chápavý, prostě naprosto dokonalý muž. Nenazývá člověka po prvním setkání přítelem, ani nepřítelem. Někdo si jeho důvěru získá během chvilky, někdo nikdy. Co se jeho psychického stavu týče… Jistě, že něco utrpěl. Ať už za roky v armádě, nebo za zrůdné činy, které byly spáchány na jeho rodině, či odtržení od vlastní ženy a dítěte. Ale on je silná osobnost, i přes to všechno si dokázal udržet zdravý rozum. Sem tam na něj padne deprese, smutek a vztek, ale to přeci na každého! On sem nepatří. Byl to omyl. Byl sem dovlečen, odtržen od rodiny, přestože by tu neměl být. Ale… Tady, Dole, to nikoho nezajímá. Samozřejmě. Co se bojových schopností týče, netápe. Dokáže se ubránit se zbraní i bez ní. Nikdy se neučil nějaké speciální bojové umění, učili jej pouze, jak se zachránit a jak zachránit druhé. Přestože ne na úplně profesionální úrovni, poradí si s noži a veškerými durhy střelných zbraní, od pistolí přes brokovnice, odstřelovačky, až po ty těžké.
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Ze všeho nejdřív bychom měli podotknout, že Daniel NENÍ šílený. Je naprosto normální, psychicky i fyzicky zdravý. Nebo, alespoň byl, když ho odváděli. Daniel je, nebo alespoň býval, klidný, hodný a ochotný pomáhat. Neřeší věci příliš zbrkle a vždy se snaží najít řešení co nejlepší pro všechny, koho se to týká. Je trpělivý, chápavý, prostě naprosto dokonalý muž. Nenazývá člověka po prvním setkání přítelem, ani nepřítelem. Někdo si jeho důvěru získá během chvilky, někdo nikdy. Co se jeho psychického stavu týče… Jistě, že něco utrpěl. Ať už za roky v armádě, nebo za zrůdné činy, které byly spáchány na jeho rodině, či odtržení od vlastní ženy a dítěte. Ale on je silná osobnost, i přes to všechno si dokázal udržet zdravý rozum. Sem tam na něj padne deprese, smutek a vztek, ale to přeci na každého! On sem nepatří. Byl to omyl. Byl sem dovlečen, odtržen od rodiny, přestože by tu neměl být. Ale… Tady, Dole, to nikoho nezajímá. Samozřejmě. Co se bojových schopností týče, netápe. Dokáže se ubránit se zbraní i bez ní. Nikdy se neučil nějaké speciální bojové umění, učili jej pouze, jak se zachránit a jak zachránit druhé. Přestože ne na úplně profesionální úrovni, poradí si s noži a veškerými durhy střelných zbraní, od pistolí přes brokovnice, odstřelovačky, až po ty těžké.
▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
História:
Daniel se narodil do obyčejné rodiny, ve které pevné vztahy panovaly i přes menší finanční problémy, jako prostřední ze tří dětí. Ve škole si Dan počínal jako průměrný žák, neučil se špatně, byl dobrý ve sportech, měl spoustu přátel i známostí. Po dokončení střední školy odmítl jít studovat, a raději si našel rovnou práci. Zaměstnání často měnil, žádné mu dostatečně nevyhovovalo. Mezi tím se po několikaletém vztahu oženil s naprosto dokonalou ženou, kterou bezmezně miloval. Bohužel, i ona byla z chudé rodiny. Oba dva si chtěli pořídit děti, ale měli strach, že to finančně nezvládnou. Tak se Daniel ve svých dvaadvaceti letech přihlásil do armády. V průběhu jeho dvouleté služby jeho žena porodila holčičku (ano, skutečně to je jeho dítě). Po dvou letech se vrátil zpět domů, aby mohl žít poklidný život se svou rodinou. Peněz měli dost, koupili si dům a ještě jim spousta zbyla. Zdálo se to na poklidný zbytek života, takový, o jaký manželé stáli. Ale takový osud je nečekal. Asi rok a půl potom, co se vrátil domů, byla jeho matka zavražděna. Ale ne jen tak. Zavolala mu, aby, přijel, že si s ním o něčem musí nutně promluvit. Když dojel k ní domů, byly odemčené. Když do nich vkročil, po celé předsíni byla krev. Na zemi, na stěnách, na nábytku. A v kuchyni leželo tělo jeho matky, respektive to, co z těla zbylo. Když přijela policie, vzala si šokovaného Dana k výslechu. Samozřejmě, že jej z ničeho nepodezřívali, i přes zmatenou výpověď. Byl prostě v šoku. O dva týdny později si jej zavolal do svého bytu otec. Vkročil do dveří, všude plno krve a otcovo tělo rozpárané na kusy ve vedlejším pokoji. O týden později sestra. Pak bratr. Matčina sestra. Otcovi rodiče. Ti všichni zemřeli, všichni stejně. A když přijela policie, byl tam Daniel. Vždy. A vždy poskytl stejnou, zmatenou výpověď. Bylo jim jasné, že Daniel Randell je cvok. A tak jej přenechali povolaným. Byl odtrhnut od své ženy a malé dcery a odveden do Gotridovy léčebny pro duševně choré. „Neudělal jsem to, jsem nevinný! Musíme mi věřit! Věřte mi, prosím!“ Nevěřili. Nebo, možná ano, ale nezajímalo je to. Jeho žena a dcera, i ty si jistě myslely, že je vinný. Ani ty mu jistě nevěřily. A pak… Se ocitl tady dole. Na místě naprosto neznámém a přesto, od pohledu prohnilém. Mezi těmi nejhoršími pacienty, šílenci a psychopaty. Na místě, kde nikoho nezajímá, že ty hrůzné činy nespáchal. Že je vlastně zdravý a relativně normální. Teď už je jen číslo. Jeho minulost není podstatná. Podstatná je přítomnost a mlhavá budoucnost.
Daniel se narodil do obyčejné rodiny, ve které pevné vztahy panovaly i přes menší finanční problémy, jako prostřední ze tří dětí. Ve škole si Dan počínal jako průměrný žák, neučil se špatně, byl dobrý ve sportech, měl spoustu přátel i známostí. Po dokončení střední školy odmítl jít studovat, a raději si našel rovnou práci. Zaměstnání často měnil, žádné mu dostatečně nevyhovovalo. Mezi tím se po několikaletém vztahu oženil s naprosto dokonalou ženou, kterou bezmezně miloval. Bohužel, i ona byla z chudé rodiny. Oba dva si chtěli pořídit děti, ale měli strach, že to finančně nezvládnou. Tak se Daniel ve svých dvaadvaceti letech přihlásil do armády. V průběhu jeho dvouleté služby jeho žena porodila holčičku (ano, skutečně to je jeho dítě). Po dvou letech se vrátil zpět domů, aby mohl žít poklidný život se svou rodinou. Peněz měli dost, koupili si dům a ještě jim spousta zbyla. Zdálo se to na poklidný zbytek života, takový, o jaký manželé stáli. Ale takový osud je nečekal. Asi rok a půl potom, co se vrátil domů, byla jeho matka zavražděna. Ale ne jen tak. Zavolala mu, aby, přijel, že si s ním o něčem musí nutně promluvit. Když dojel k ní domů, byly odemčené. Když do nich vkročil, po celé předsíni byla krev. Na zemi, na stěnách, na nábytku. A v kuchyni leželo tělo jeho matky, respektive to, co z těla zbylo. Když přijela policie, vzala si šokovaného Dana k výslechu. Samozřejmě, že jej z ničeho nepodezřívali, i přes zmatenou výpověď. Byl prostě v šoku. O dva týdny později si jej zavolal do svého bytu otec. Vkročil do dveří, všude plno krve a otcovo tělo rozpárané na kusy ve vedlejším pokoji. O týden později sestra. Pak bratr. Matčina sestra. Otcovi rodiče. Ti všichni zemřeli, všichni stejně. A když přijela policie, byl tam Daniel. Vždy. A vždy poskytl stejnou, zmatenou výpověď. Bylo jim jasné, že Daniel Randell je cvok. A tak jej přenechali povolaným. Byl odtrhnut od své ženy a malé dcery a odveden do Gotridovy léčebny pro duševně choré. „Neudělal jsem to, jsem nevinný! Musíme mi věřit! Věřte mi, prosím!“ Nevěřili. Nebo, možná ano, ale nezajímalo je to. Jeho žena a dcera, i ty si jistě myslely, že je vinný. Ani ty mu jistě nevěřily. A pak… Se ocitl tady dole. Na místě naprosto neznámém a přesto, od pohledu prohnilém. Mezi těmi nejhoršími pacienty, šílenci a psychopaty. Na místě, kde nikoho nezajímá, že ty hrůzné činy nespáchal. Že je vlastně zdravý a relativně normální. Teď už je jen číslo. Jeho minulost není podstatná. Podstatná je přítomnost a mlhavá budoucnost.